Welcome to my corner at the Back of the Beyond..

moudro do nového roku

18. ledna 2012 v 12:48 | přemoudřelá vrba okultnice |  Úvahy, etc..
O čem nechci lhát, o tom se snažím mlčet.
O mnohém nedokážu mlčet, o tom pak mluvím ironicky.
O mnohém mluvím tak otevřeně a upřímně, že to zní natolik přesvědčivě ironicky, že inkriminovaný adresát stejně neví, na čem je..

..a o to jde.

Pokud ti lidé nejsou schopni porozumět, můžeš jim říct cokoli a oni ti neuvěří, resp. nebudou to brát vážně. Ale k čemu plýtvat slovy?
Ti, kteří mohou porozumět, toho mohou i využít, případně zneužít. Proto nemusíš mluvit o věcech tobě blízkých před těmi, kteří chápou, ale nesdílejí.
A pakliže někdo chápe, rozumí a sdílí pochody mysli, není třeba moc vysvětlovat a je jen na tobě, o čem si rád pokecáš v dobré společnosti.

Trápí mě jedna zásadní věc. Někdy. Jsou témata, na která se dá sice v hospodě u píva královsky bavit a obohatit milou společnost o existenciální pochody praktikujícího filosofa, avšak stejně jejich hloubku nelze slovy obsáhnout a předat okolí tak, jak v nitru leží. A proto na některé otázky člověk zůstává ve vesmíru úplně sám.

Mnoho lidí takové problémy zfoukne jednoduše dialogem s imaginárním kamarádem, kterému říká například pámbu. O interpretacích onoho (ne)jsoucna se tu rozepisovat nehodlám. Narozdíl od církevních lidičků a jejich pasáků (omlouvám se těm, kterých se to dotklo) takové můjstrážníčky, svědomítka, zjevy či světélkující galaxie mezi hlavou a stropem pokoje pokládám za velice osobní věc, kterou by každý měl sdílet jen s jedinci, kterým by svěřil vlastní psychiku, resp. se kterými by se nebál opít, v důvěře, že se nevzbudí v jiném stavu, než v jakém je ochoten vystřízlivět..

Jsem toho názoru, že víc než nějaké entitě by se člověk měl věnovat vlastnímu pojetí cti a morálku stavět na zkušenosti a selském rozumu. Je to spolehlivější než váhat, zda smím někoho zabít, když neodpovídá nějakému popisu dobrého člověka, jen proto, že by mohl být hrozbou.. Raději žít podle maximy "já ti to neberu, ty mi to necpi/já ti to necpu, ty mi to neber". A když mě někdo ohrozí, tak ho účinně zneškodnit a nepěstovat pocity viny a dluhu..

To je fuk, prostě mi přijde, že lidi jsou strašně blbý a povrchní a ti chytřejší mívají blbé názory, protože nejsou dost zralí. A já jsem taky pako, které si hledá svou cestu za pochodu a má pocit, že mu všichni duchovní přetahovači můžou políbit chodidla, a stejně si jejich kecy ráda čas od času vyslechnu, čistě pro přehled. Fascinuje mě totiž, co lidem lítá okolo hlavy, ať si o sobě navzájem myslíme cokoli.

(Nebo jak jednou dodala moje moudrá máti, když jsem říkala, že na to, aby mi někdo ublížil fyzicky, jsou zákony, že na to, aby mi ublížil psychicky, jsou přírodní zákony:) Nicméně, frustruje mě, že jako fyzicky průměrně založená ženská nepřeperu fyzicky průměrně založenýho dospělýho chlapa. A tak nezbývá, než se cvičit i ve fyzické obratnosti a především nedávat nikomu důvod útočit. Co dodat na závěr.. Nesvítit si baterkou zbytečně do xichtu a když nezabere oslnění protivníka, zhasnout a zdrhnout, případně dělat mrtvýho.

Žijte blaze, prach a saze
Přidat komentář
 

dušičkové hemžení v hlavě někoho, kdo blbě spí

1. listopadu 2011 v 22:42 | někdo, kdo blbě spí |  Co je "nového"
hmmm, tak pro začátek - tohle není nic nového, touhle dobou na mě padá sezónní deprese, což se projevuje tak, že moje blbé nálady a návaly nechuti vlézt z postele zrovna v tuhle roční dobu vysvětluji depresivním listopadem, kdy mi někdo umřel a kdy si zrovna vzpomenu na ty, kteří mi umřeli jindy než v listopadu, na které si vzpomenu třeba v lednu, kdy měl mít někdo narozeniny a místo toho si leží někde, ani nevím kde a já se tu za něj brouzdám světem živých..

ať žijou dlouhá souvětí a kombinování stylů psané mluvy..

takhle - já se mám skvěle, po těch dvou desetiletích a kousek mám dojem, že jsem si našla v životě, co mě těší a tomu se věnuju, mám skvělé lidi kolem sebe a vpodstatě si zdaleka nemám na co stěžovat..

prostě mám depresi, asi to patří k mojí povaze, možná bych bez toho nevytvořila ty věci, které tvořím, jen abych se přenesla přes některé hodně ošklivé stavy mysli. nic mi nechybí, jenom mám poránu dost blbou náladu, mívám chuť lidi ve vlaku kopat do hlavy za to, že smrděj parfémama a na ulici bych kuřákům nejradši típla cigáro o jazyk, aby je to přešlo.. ale co naplat, Praha prostě smrdí

negativismus zdá se mi jakousi placebovou pláštěnkou, jakýmsi štítem, za kterým schovávám nízké sebevědomí a jsem strašně sebekritická, takže taky tíhnu k tomu si neustále opakovat, jak něco nezvládám tak, jak bch chtěla, jak jsem neschopná a že na sobě musim makat.. a tak se přetahuju a z toho mě pak bolí hlava..

pokud jde o jídlo, tak na něj celý den nemám chuť, když už mě bolí břicho hlady, tak si něco dám, ale stejně je mi zle a z jídla mám podobné dojmy jako (s prominutím) ze sexu, až na to, že jíst se vážně musí.. a málo piju, z toho mě bolí hlava..

furt někde lítám a scházím se s lidmi, se kterými ráda trávím čas nad něčím duchaplným, z toho jsem šťastná a je mi dobře.. pak dojdu domů a bolí mě hlava..

a pak je tu jistý druh hnutí, které když se mi usadí na duši, tak mívám sklony k depresím a nadměrnému přemýšlení, z čehož mě pak bolí hlava..

ergo, moje deprese má učebnicové symptomy, přestože nemá vnější příčinu, málo spím, resp v noci nezaberu, ve dne usínám za chodu, mám nehorázně nízkej tlak, skoro nepiju a furt mi něco šrotí v hlavě.. ..která mě bolí..

..mám depresi a distancuju se od fenoménu emo, já nejsem smutná, já jenom zrovna teď zoufale nesnáším lidi, ráno, křiklavý barvy, ostrej smrad voňavek, hlasitý zvuky o vysoké frekvenci a vůbec všechno, co se nějak projevuje a není osobitý underground, v němž nacházím útěchu a útočiště pro svou křehkou duši kryptotemnotáře :-P

..ach ano, ukázkový článek vzniklý pouze za účelem se veřejně vykecat a uvolnit tu natlakovanou změť myšlenek, co mi tlačí zespoda do lebky..
Přidat komentář

jedna lehce aktuální

8. července 2011 v 9:36 | ta s velkým srdcem a těžkou hlavou |  Úvahy, etc..
..člověk může ztratit hlavu, ale neměl by ztrácet srdce..

případně

..když člověk ztratí srdce, nesmí ztrácet hlavu..

známe ty momenty, kdy někoho potkáme a najednou se nám zatmí před očima, podlomí nohy a srdce buší jako při přednášení špatně připraveného referátu..

přitom hlava většinou celou dobu funguje a stíhá to všechno sledovat a vyhodnocovat..

průšvih nastane, když člověk začne pochybovat o svých dosavadních hodnotách, někdy je to ku prospěchu, když déle setrvává v nějakém stereotypu, nikdy přitom není moudré dělat radikální rozhodnutí v afektu..

kdeco člověku na jeho cestě životem zasadí do hlavy brouka a donutí ho přemýšlet.. pokud je vše tak, jak má (resp. jak to onen dotyčný chce mít), začne se víc věnovat tomu, na čem mu skutečně záleží, když si uvědomí, že to není samozřejmost (tzn. o lásku je třeba stále pečovat..)

..a když už člověk ví, že je beznadějně zamilován, nesmí dovolit hlavě, aby si vzala volno, naopak, musí být mnohem obezřetnější než kdy jindy - my dumaví nesneseme pocit ztráty kontroly nad sebou samým, a i kdyby nás dušička nutila někoho obejmout a odevzdat se mu od náruče, je třeba si vytyčit hranice a za žádných okolností je nepřekračovat, držet se svých zásad.. (ok, každý má ty hranice jinde, ale vždycky někde existuje pomyslný práh, po jehož překročení člověk padá rovnou do pekel, o tom snad ví kdekdo své..)

když se nad tím tak člověk zamyslí (oblíbená fráze z hodin slohu na téma úvaha:), je užitečné si vypěstovat jistou intuici, svědomí, jakéhosi andělíčka můjstrážníčka, daimonion, chceme-li, který nás prostřednictvím pocitu (ne)klidu víceméně spolehlivě zastaví před každým špatným rozhodnutím (špatné = co člověk nechce ze své bytostné podstaty, tj. bez ohledu na momentální citová hnutí) - to jest, když si jeden v nějaké pořádné opici stále dokáže uvědomit "dělám blbost, hej, vole, co to děláš? toho budeš litovat! nedělej to.." a pak bývá pozdě, když kocovinu doprovází "já ti to říkal, teď se s tím srovnej, jak chceš, ty hovado.."

..stále se snažím toto pojednávat v co nejméně zaujaté formě a nehodlám uvádět konkrétní záležitosti, byla bych ráda, kdyby si v tom každý našel to své a zamyslel se hlavně nad sebou..

abychom se tu nemotali v kruzích, myšlenka byla zkrátka taková, že jakákoli chemie či hormonální nerovnováha způsobující mezi lidmi obvykle chaos a spoustu neštěstí v lásce či v "lásce" nestojí za ztrátu milovaných lidí, přátel, ideálů nebo zázemí..

chci tím říct, že sama dobře vím, jaké to je se pro někoho nadchnout a nezáleží na tom, zda je ten člověk nějak zvlášť cnostný
od každého člověka, ať o tom ví či ne, se lze něčemu naučit, ať je to desková hra, nějaký mrtvý jazyk, hra na hudební nástroj, anebo třeba fakt, že lidi jsou v některých ohledech jen zvířata a není radno se s nimi příliš družit..

..a já se nejraději učím přímo od lidí..

nelituji žádného přátelství, ke kterému jsem dospěla i třeba po roce nešťastného vrčení v hlavě a bolesti v srdci - vždycky stojí za to překonat sebesilnější pocity zamilovanosti a bez omamného bušení srdce a zatmění v hlavě obejmout skvělého kámoše, na nějž je spoleh..

..zvlášť v takových situacích se nejlépe pozná, co v člověku je, jakou má povahu a zda to má v hlavě srovnané..

(můžu mít zamotanou hlavu, ale žádná zbrklá blbost mi nestojí za ztrátu všeho, na čem mi záleží, ten chaos jednou stejně přejde a zůstane jen to, co stojí za zachování..)

děkuju za všechny přátele, které jsem získala v nejtěžších chvílích svého života, ať člověk má svou životní lásku a pevné citové zázemí ve vážném vztahu či ne, přátel, na něž se lze spolehnout a jimž lze důvěřovat, není nikdy dost (ono jich nakonec zas tolik není, mezi těma stovkama známých)


p.s.: bez ohledu na to, jak moc si vážím některých lidí a jakou zvláštní cestou se z nich stali blízcí přátelé, svého milého miluji nade vše a v mém srdci má nenahraditelné místo, bez sebemenších pochybností..

tak jest!
Přidat komentář

Divoženka

15. dubna 2011 v 23:48 | snící bdílek |  Pitevna snů
Jsem někde v lese u jezera.
Osoba mně vyvolená se baví se skupinou jiných, spíš mladších lidí. Na břehu jezera si vyprávějí historky podobné těm plytkým řečem současné dospívající mládeže.
Jsem čímsi antropomorfním se zvířecí plachostí a opodál schovaná pozoruji ty tvory.
On mě zpozoruje a očima spolu komunikujeme. Jsme si blízcí.
Pak jsme spolu sami na břehu jezera a bavíme se za soumraku o všem možném a oba se vymykáme průměrné lidskosti.
Pak nás vyruší opilá děvčata a řítí se na mého milého, já v mžiku zmizím. Po čtyřech přeběhnu jezero po hladině a překvapuje mě, že to jde snadno, rychleji než létání, o běhu na souši nemluvě. Ještě několikrát prchám přes vodu a rukama a chodidly nabírám vodu, která mě nese, jako kdybych se odrážela od pevných míst v nějakém blátě.
Nelíbí se mi, co ti lidé dělají a že on je tam s nimi.
Jemu se to taky nelíbí.
Jde za mnou.
Nějaké vnuknutí mi velí chovat se podle vzorce "prchat tak, aby šel za mnou".
Chvíli před ním couvám po lesní cestě a hlídám si, aby se mi neztratil a snažil se mě dohonit.
Zakopnu a koukám na něj, jak se zastavil a zhruba z pěti metrů natahuje ke mně ruku.
Taky natáhnu ruku a cítím, jak se vzdalujeme.
Oba nechápeme a mě to táhne na vodu, jako kdyby mě někdo násilím vtáhl na loďku a odplouval se mnou.
Já chci zpátky a seskočím z toho onoho co mě táhne vzad a chci přeběhnout vodu k němu, ale něco mě chytí vzadu mezi lopatkama.
Cítím, jak mě to silně táhne zpoza páteře, jako kdyby mi tam někdo vrazil kudlu a chtěl mi vykuchat hrudní koš zezadu. Hodně to táhne a bolí.
Nemůžu nic udělat a postupně se probouzím do "bdělého lehu na posteli" a v hlavě mi šrotí, jak takový sen zpracovat..
Přidat komentář

Murphyho zákon ovesných vloček

11. dubna 2011 v 10:56 | schizofrenní vořech/rozinka |  Úvahy, etc..
Dneska ráno jsem si dělala k snídani ovesné vločky s ořechy, rozinkami a vším možným, co se do směsi vloček dá hodit. Tedy, všechno jsem to koupila v Penny v jednom pytlíku..

Proč to sem píšu.

Představte si, jak máte před sebou plný talíř fláku kachny, houskové a bramborové knedlíky, červené a bílé zelí a jak se cítíte poté, co to celé spořádáte během půl hodiny. Cítíe se přežraní? Ne? Já taky ne.. (Jo? Jak je to možný? Po kachýnce s knedlíčkem a zelíčkem??;)

A teď si představte, že máte v pytlíku už zbytek vloček se směsí sušených blbostí a je toho akorát na jednu plnou misku. Ideální je tak 3/4 misky, ale to by vám zbytečně v pytlíku strašily 2 polévkové lžíce vloček a to je přece zbytečné nechávat.. Tak jsem to nasypala všechno a v rámci možností zamíchala s kysaným mlíkem (kysaným proto, protože se po normálním pose-éé-posedím si na záchodě a je sranda)

(doslova..)

A jak se cítím po jedné misce vloček? Hmmm.. Jsem zhruba v půlce a už mám dojem, že to je jídlo na celej den. Taky někdy je, když se do něčeho zažeru (tedy v tomto případě ne do jídla, nýbrž do nějaké činosti) a večer si uvědomím, že mám už hlad a že jsem před chvílí měla ráno jednu tyčinku a ono je.. tyjo, kolik že je? deset?? večer samozřejmě.. nj, tak copak máme v lednici..

A co je nevinným poselstvím tohoto naivního článku? Nesuďte jídlo jen podle velikosti, nezáleží totiž na zaplněnosti misky, ale na složení a denní době..

Zkoušeli jste někdy jíst ovesnou kaši k večeři? To je vyloženě jídlo na ráno..

Buďtež hodní na své vločky, při dobrém zacházení vám pročistí střeva!
Přidat komentář

Linux a ABC, MIDI a podobné

30. března 2011 v 0:41 | BFU snažící se něco naučit |  Co je "nového"
hmmmm

tak jsem zase strávila půlnoc pokusy rozchodit na Ubuntu něco, co bude umět pracovat s ABC notací a MIDI přehráváním oné, a nakonec jsem zjistila, že když v geditu napíšu prostej text ve formátu ABC a uložím ho jako soubor.abc, dá se to otevřít ve vlc a normálně to přehraje tu věc, co jsem napsala!!

huh.. a na to jsem přišla díky programu runabc.exe, který mi zatím funguje jen jako zobrazení skladeb, ale i tak mi jaksi pomohl..

ale MIDka typu hudba z Age of Empires nebo moje polyfonní skladby napsané v ABC a šouplé do formátu MIDI, stejně jako programy na práci s ABC se vším všudy včetně přehrávání v desítkách nástrojů a jejich efektů - na to si asi holt budu muet nechat nenáviděná wokna a snažit se do budoucna poštelovat Wine, aby to přecijen šlo bez neustálých restartů..


jop, vim, že jsem lama a neumim s tim, trávim nad tim dost času nárazově a nakonec přijdu na věci během minuty, po hodinách strávených nad něčím, co nakonec zase vyhodim jako nefunkční..

ale baví mě to a budu to zkoušet dál, dokud moje hlava nepřejde na novou verzi OS, kde už to všechno jde:)
Přidat komentář

pandemie (d)epilace

16. listopadu 2010 v 12:38 | nespokojený čtenář internetových novin |  Úvahy, etc..
Jak pan Uzel poznamenal, doufejme, že se kompletní vyholování nestane epidemií a za chvíli to lidi zase přejde..

Setkala jsem se s nejrůznějšími názory na věc a taky jsem některé metody vyzkoušela v praxi, čistě ze zvědavosti a proto, abych se sama dopracovala k verzi, která bude vyhovovat mně.
(stejně tak jsem zkusila kouření cigaret, abych se přesvědčila o tom, že aktivně je to ještě hnusnější než pasivně a nic mě na tom pocitu vody na plicích neláká..)

...

Došla jsem k tomu názoru, že pokud člověk na sobě má tři chlupy, ať se klidně holí, bohajeho, když mu ty pavučiny připadají nehezké. Ale v žádném z případů krajních experimentů a snahy dojít k něčemu lepšímu než "jak mi příroda nadělila, tak nosím" jsem se nedopracovala nikam jinam než k závěru, že pokud máte kdekoli jinde než na hlavě kvalitní pevný porost, který bolí jak při trhání, tak při dorůstání, nemluvě o tom, jak nechutně se to zapařuje a píchá poměrně krátce po zákroku, nemá smysl se pouštět s něčím takovým do boje a že je lepší nechat to tam, kde to je..

Samozřejmě si občas holím nohy, když už tedy velmi výjimečně na sebe vezmu něco jiného než kalhoty nebo dlouhou sukni a podkolenky. Také právě proto jsem si tolik oblíbila módu, ke které jsem si došla sama a jež spočívá v nošení dlouhých kalhot pod kratší sukně a minišaty, což je k nezaplacení zejména v zimě, kdy je vskutku nežádoucí nechávat mezi páskem u kalhot a lemem trička holé ledviny.
..ale hlavní důvod takového oblékání je v tom, že se mi to prachsprostě líbí..

Nemám ráda krvelačné názory o tom, jak ženy na východě trpí povinností zahalovat se od hlavy až k patě a mezeru pro oči nejlépe vyplnit slunečními brýlemi. Nelíbí se mi demonstrativní snímky polonahých žen na západě. Jak jsem se sama již mnohdy ve velkých vedrech, kdy nebylo pro potřebu se někam přesunout možné se vyhnout přímému slunci, není lepší ochrana před agresivními paprsky než šátek na hlavu, jakákoli pokrývka, která zakryje obličej před ošklivými popáleninami mnohými nazývanými "žádoucím opálením", jež dokonce považují za krásné (??!), dlouhé vzdušné oblečení nejlépe s rukávy až ke konečkům prstů a končící u kotníků, kde jsou z důvodu prevence puchýřů a lepšího odvádění potu sandály doplněny lehkými bavlněnými ponožkami.
..ano, jsem zastánce ponožek v sandálech a i přesto, že blbá volba ponožek může působit neesteticky, odmítám si ještě někdy v životě vzít sandály bez ponožek..

Proč to tady zmiňuji. Protože mi kompletní zahalování připadá mnohem výhodnější, ekonomičtější a pohodlnější než kompletní vyholování. Souhlasím sice s názorem, že chlupy nemají být vidět, ale pokud vynechám taneční vystoupení vyžadující holé podpaží, či velmi vzácné momenty, kdy odhalím svá svalnatá lýtka, razím ten názor, že se mají zakrýt oblečením a ne se holit. Jednak se mi to nelíbí, jednak mi někdy ve sprchách při návštěvě bazénu dělá potíže potlačit zděšení/smích při náhodném pohledu na kolemsesprchující nahé ženy. Bez podrobnějšího pitvání svých dojmů z oněch modelů jen prozradím, že mě vždycky jímají smíšené dojmy ze vzpomínek, jak jsem asi vypadala před dvaceti lety a kousek výše z představ, jak bych nechtěla vypadat za dalších dvacet let..
..nehledě na modely hitleráků, pro upřesnění taková ta svislá čárka připomínající turnikety a jejich škvíru na mince, jež mě pak o to víc děsí, když si to někdo udělá na lebce..

Konečně, ať si své tělo každý řeší dle svého, já jsem tu jen zaznamenala své radikální názory na poměrně nevybíravou módu. Znepokojuje mě, když se nějaký módní výstřelek, ať už hezký nebo většinou ošklivý a nevkusný, začne nebezpečně roztahovat a dělat si nárok na status normy.

(mám piercing nosu, pupíku, měla jsem i v jazyku - považuji to za originální a decentní zdobení těla dle vlastního vkusu, ne za něco, co když nemá každá šestnáctilená slepice s melírem a růžovým batůžkem s Hannou Montanou, tak je out)

..a tak až celé lidstvo, nebo pro snahu o trochu optimismu pouhá jeho drtivá většina, bude nosit cizí vlasy na hlavě, já budu mít vlastní a delší, až budou všude samá holátka, já budu hrdě nosit sezónní kožich a demonstrovat jeho výhody, až budou všichni balancovat na jehlách stupidních kozaček narvaných přes džíny a klepat kosu v bolerkovitách bundičkách a vysedávat u doktora se zánětem močových cest, já budu nosit svou ortopedickou obuv, dlouhé pohodlné oblečení a ideálně si jednou za dva roky přijít k doktorce pokecat, co je nového a o kolik jsem jim zase vyrostla..
..až bude jedinou oficiálně povolenou verzí Windows Vista a jedinou uznávanou alternativou její originál Apple, já budu sebejistě a uvědoměle používat Linux, až budou na ulici všichni nosit ty stupidní iPody a poslouchat placené iTunes, já si budu užívat své zastaralé mp3ky, šlapat na Bobbinovi, čistit si zuby mechanickým kartáčkem bez kloubů a všelijakých dalších nesmyslů, jezdit vlakem, chodit pěšky, pěstovat osobní kontakt u sypaného čaje z dálného východu..

..a až budou všichni blbý, já budu patřit k nepočetné elitě těch vytrých :-D
Počet komentářů: 1

Já a Bobbin, navždy spolu

7. listopadu 2010 v 22:04 | Hadrová Ančka |  Co je "nového"
Tak jsem namontovala starobylý krásný šicí stroj do stolu, který teď používám jako pracovní a jsem samá kolomaz. Skoro by se řeklo, že jsme pokrevně spřízněni, ale krev zatím netekla.

Snad někdy příště..
Přidat komentář

chaos

29. července 2010 v 20:05 | rozpolcené dítě |  Úvahy, etc..
Nikomu nevěřte víc než sobě.
Každý to s vámi může myslet dobře a každý jinak.
Když to s vámi dva lidé myslí dobře protikladnými způsoby, je nutné se sám rozhodnout, jak to se sebou myslíte dobře vy sami.
Nedávat na rady jiných za každou cenu a v plném rozsahu není důvodem k rušení přátelství, jen to bývá zkouškou jeho skutečné hodnoty.
Proto dím, dávejte na rady přátel pouze tehdy, kdy po zralé úvaze dojdete k závěru, že jejich rady nejsou v rozporu s vašimi pravými zájmy.
A samozřejmě - dělejte všechno pro to, abyste své pravé zájmy znali a jednali v souladu s nimi.
Tak budiž..
Přidat komentář

ach jo

12. června 2010 v 11:24 | zoufající student |  Úvahy, etc..
"Jak člověk pozná, že je hloupý?"
"To je těžké. Chytrý člověk to nepozná a hlupákovi to nedojde.."
- zdroj nepřesného citátu neznám, ale myšlenka vystihuje to, co mě momentálně hodně trápí..

Na jedné straně jsou věčně nadrcení patolízalové, kteří machrují jedničkami a každému potřebují dávat najevo svou perfektně vytrénovanou krátkodobou paměť. O inteligenci takových jedinců mám z mnoha důvodů jisté pochybnosti. Je mi ale jedno, co jsou zač a jaký mají život, já ho takový nemám a mít nechci.

Na druhé straně každou chvíli poslouchám chválu na obrovský potenciál, talent a jánevíco ještě, dobré uvažování a názory. Jenže potíž je v tom, že nejsem naučená a nepamatuji si ty hromady dat a jmen. Je mi jasné, že kdybych tomu dala víc než hudbě a pletení, příp. neproduktivní sebelítosti z věčné únavy, vypadalo by to jinak. Ale tady jde o princip.

Když někdo neumí myslet, ale pamatuje si hodně věcí vytrženýchz kontextu, nepovažuje se to za takový prohřešek, jako když někdo zkouší vymyslet souvislosti, které prozradí onen potenciál být dobrým myslitelem, ale jak si nepamatujete ten materiál, se kterým se pracuje, je to, jako kdybyste se na to prostě vykvajznul.

Tohle je trochu vylejvání sebelítosti, nechci, aby to někdo považoval za názory - vím, že nečtu dost a je to můj problém. Mám jiné koníčky vedle školy a taky bych se ráda časem dostala k nějaké placené práci. Takže se jen vypisuji z toho, co mě trápí - což bývá hlavním účelem blogů..

Víc si věřit - to je to, na čem to všechno stojí a padá. Pokud mi něco opravdu leze na nervy, jsou to sebevědomí pokrytci, kteří na ostatní koukají jako na hloupějšé jen proto, že nemají přehled zrovna o tom jejich oboru. Obzvlášť, když onen obor představuje to jediné, o čem je možné se s nimi bavit.

Vadí mi ta zablokovanost, ta panika, kdykoli mám něco říct před zkoušejícími, přednést referát, dát dohromady jednoduchou a smysluplnou větu v cizím jazyce.. Vadí mi, že to potom vypadá, jako kdybych měla velké schopnosti ale nevěnovala ani trochu času a úsilí látce. Problém je jinde, třebaže dobře vím, že je potřeba tomu dát víc.. Nejsem si jista, zda je to to ono, čemu lidé říkají tréma, ale když vám naskočí černá obrazovka místo slovíček ve větách, které chcete říci, dokážete jen výrazy jako "ano", "ne", "dobrý", "špatný" a obraty "já si myslím" či "to je", tak se těžko projeví znalost dvouletého intenzivního studia, které si bralo čas z příprav na jiné předměty..

Nevěřím si a každou zkoušku považuji za zkušební trapas, kde se dozvím, co mě čeká na další pokus, až to budu muset dát.. Jak se mám s tímhle dostat ke státnicím a úspěšně je složit?

Mé obory mě baví, zajímají a líbí se mi v akademickém prostředí, kde se toho člověk i mimo přednášky hodně doví. Jenže taky se toho moc bojím. Všechno, co slyším nebo čtu, se mi jeví jako něco, čemu nerozumím a o čem bych neměla mluvit. A oni chtějí, abych mluvila. A je to tak ponižující jim dávat upřímně najevo, že s inejsem jistá svými znalostmi, ale že k látce jinak mám kladný vztah.

Potřebuji pomoc. A pomocnou ruku člověk většinou najde na konci své vlastní paže. Mám špatné metody učení. S velkým zájmem poslouchám ty chytré lidi, ale sama nejsem schopna reprodukovat jejich výklady. Někde hodně abstraktně to všechno dobře chápu, ale neumím to vyjádřit slovy. Nedokážu dát navenek najevo, že to tam někde v té hlavičce je..

..zaheslované, uzamčené, nesmírně náchylné k rezignaci..

To, že si je člověk vědom své nevědomosti, ještě neznamená, že je moudrý. Nicméně je horší blbcem být než jím nebýt. Důležitá je nejen snaha o sebezdokonalení, ale také metoda, jak toho účinně dosahovat.

Snad se tímhle písemným fňukáním alespoň naučím psát....
Počet komentářů: 4

Kam dál